„Úkolem rodičů je stát se takovým člověkem, kterému dítě touží naslouchat,“ je přesvědčena Češka Katka Králová, autorka výchovného konceptu nevychová, kterým již úspěšně prošly desetitisíce rodičů. Přečtěte si obsáhlý a podnětný rozhovor, ve kterém se dozvíte, co všechno je důležité pro dobrou výchovu dítěte.
Facebook
Katka Králová založila výchovný projekt nevychová. Foto: archiv Katky Králové
Proč se váš program volá nevychová, když v něm jde hlavně o výchovu?
Je to jednoduché, výrazné, i zlehka provokativní, takže ten název už nezapomenete (úsměv). Hlavně ale jde o to, že je to výstižné. V nevychová jde o výchovu, nenabádáme rodiče, aby děti nechali vyrůstat jako dříví v lese. Ale je to zcela odlišný přístup než klasická výchova, kde spolu rodiče a děti většinou bojují. Jde o to začít se respektovat, naslouchat si a porozumět potřebám toho druhého. Název se nám líbil hned na začátku a také zpětně si myslím, že při hlubším pohledu dobře vystihuje to, co děláme.
Nejsou špatné děti ani neschopní rodiče, problém je v komunikaci. To je jeden z hlavních principů nevychová. Jakých komunikačních chyb se rodiče nejčastěji dopouštějí ve výchově svých dětí?
Jednou z nejčastějších věcí například je, že rodiče nevědí zacházet s dětskými emocemi. Řeší jejich buď zlehčování ve smyslu: „Neplač, to nic není, to bude dobré“ nebo popíráním: „Dost už, přestaň se rozčilovat“, případně ignorováním – to je to klasické: „nevšímají si ho a počkám, až ho to přejde. „Nic z toho však dítě nenaučí s emocemi zacházet a všechno to jen nahrává stále častějším emočním scénám.
Možná to rodiče poznají, že se jim doma opakují scénky plné pláče nebo hněvu neustále dokola a se stále zvyšující se intenzitou. To je vždy dobrý signál, že to chce v komunikaci něco změnit. Když to řeknu velmi jednoduše, je třeba se v těch emočních situacích naučit zastavit a podívat se na ně i z pohledu dítěte. A říkám záměrně „iz pohledu dítěte“. Ačkoliv je dítě v té situaci důležité, není v ní jediné.
Abych vám to „z pohledu dítěte“ ale více přiblížila, vemte si třeba takový jednoduchý příklad: Dítě si omylem rozdrtí svou oblíbenou hračku a pláče. Z našeho pohledu se možná nic hrozného nestalo, má přece dost dalších hraček. Takže mu začneme říkat buď: Neplač, to nevadí, viz, máš ještě medvídka a pandu a autíčko … nebo naopak „výchovně“ zahlásil: Říkám ti to pořád, že si máš na ty věci dávat pozor, tak nyní nerev. No, a teď si představte, že si rozbijete svou oblíbenou šálek, je vám to líto a někdo vám řekne: „Neplač, viz, kolik máš ještě v poličce jiných šálků. A víš co, měla sis na ni dávat lepší pozor. „Celkem nepříjemné, že? Nechtěli byste mnohem raději slyšet něco jako: „Je ti to líto? Měla si ji ráda, nicméně. „
A tím chci říct, že děti od nás potřebují totéž vcítění se, jaké bychom si přáli od druhých my sami, když máme těžkou chvilku. A jistěže je šálek banalita, ale takových situací, ve kterých nám vcítění chybí, s námi děti zažívají stovky. Nejen, když jde o emoce.
Jiný příklad je, když dítě dělá něco z našeho pohledu nežádoucí. Rodiče často reagují stylem: Ne. Nedělej to. To nemůžeš. Nechytej to. Jednoduše ho zastaví. Málokdy se ale ptají na důvody: proč to vlastně to dítě dělá, co ho na tom zajímá nebo o co mu jde? Chce lze uklízet věci jako maminka, když se šplhá na myčku a stále stlačuje ty zakázané knoflíky? Nebo si chce věci prohlédnout, když stále sahá na to, na co nemá?
Samozřejmě, vy mu nemusíte dovolit, aby dělalo všechno, co si usmyslí. Ale je rozdíl, když na něj vyhrkla: „Nechytej to!“ A lze jej i capnete po ruce, nebo když mu s pochopením řeknete: „Chceš si prohlédnout můj mobil? Ten ti ale nechci dát do ruky, víš. Promiň, bojím se o něj. „
Nejenže to je citlivější, ale především od vás dítě tento způsob komunikace odkukáva. Takže se pak nemusíte dočkat toho, že někomu dá na hřišti lopatkou, když mu nebude chtít půjčit hračku, ale místo toho třeba řekne: „nećemo půjčit, plepáč.“ To je mimochodem reálná historka, máme takových příběhů od rodičů v nevychová hromady, a vždy mám velkou radost, když rodiče změnou komunikace najednou zjistí, že jejich dítě je fajn citlivý člověk, a ne divoký, nezvládnutelný prevít.
Jak můžeme tyto špatné komunikační návyky odstranit? Na co máme klást důraz, abychom s dětmi dobře vycházeli?
Těch věcí je více a nedá se to zjednodušit na pár rychlých tipů „Co udělat, aby to s dětmi klapalo“, pokud nemá být odpověď povrchní. Zpravidla je třeba změnit komunikaci od základů, když cítíte, že s dětmi nevycházíte, že vás například zlobí , neposlouchají, ignorují nebo ty starší se před vámi zavírají v pokoji a převracejí oči, když jim něco řeknete.
